Proč se stěhujeme na Bali?

Tento článek asi nebude pro každého, ale pro mě to byl opravdu zásah do myšlení. Odstěhování se na druhou stranu světa s sebou nese i mnoho zařizování a řešení různých problémů, stejně jako každá dlouhodobá cesta.  Pojištění, víza, ubytování, práce, pronájem bytu… 🙂 Nic není zadarmo..Já si teprve po pěti týdnech uvědomuji, že jsem vlastně odjela. Celá cesta měla takový rýchlý spád. Poznala jsem Marka, který měl za měsíc odjíždět skrz práci právě na Bali. Když mi řekl, ať jedu s ním, tak jsem se mu vysmála. Já na Bali? Co bych tam dělala? Ani nevím, kde to je. To se nestane. Vždyť jsem nebyla dál jak v Itálii na týden dovolené. Mám tady skvělou práci, byt, kamarády a rodinu.

Ze skvělé práce mě vyhodili asi týden po tomto rozhovoru, byt byl stejně prázdný jako vždy a začala jsem přemýšlet, proč vlastně ne.

Nikdy jsem neměla z výpovědi větší radost. Hned jak mi to šéf řekl, tak jsem volala Markovi a práci trochu obrečela, ovšem první myšlenka byla jasná. Zařídit pas, vízum a jedeme. Říkala jsem si, že si udělám měsíc dovču a zase se vrátím. Jenže Bali vás prostě nepustí.

Marek mi řekl, že tu vždy chtěl žít. Ta myšlenka se mi hodně zamlouvala a čím víc Bali poznávám, tím víc jsem si jistá, že se do Evropy vrátit nechci.

Jsou jen dvě možnosti. Buď si neumíte představit v této kultuře žít, nebo je vám neskutečně blízká a neumíte si představit návrat do Evropy. Já to mám jasné. Můj život se po nástupu do práce v Praze změnil na termíny. Jeden den projekt začíná, za týden projekt bude končit a ty musíš udělat to a tamto. Lidé v metru na vás koukají jako na svého nepřítele a pokud se usmíváte, určitě jste opilí, nebo minimálně divní.

Asi před dvěma roky jsem se začala zajímat o různé způsoby myšlení a pozitivní přístup k životu. Většinou když mi někdo řekl o radu, tak od toho rychle upustil, protože moje odověď byla: „Mysli pozitivně a ty dobré věci si přitáhneš do života.“

Postupem času a s přicházejícími problémy jsem od toho upustila a vše se podle toho také dělo. Ráno vstát, jít do práce, vrátit se večer, jít na pivo, jít spát, vstát do práce, jít do práce…. A takto bych mohla pokračovat do nekonečna.

Pokud Bali neberete jen jako dovolenou, ale jako místo pro život, otevře se vám ještě trochu jiný pohled. Jako turista totiž máte skoro všechno zařízené od hotelu, chodíte po zajímavostech ostrova, koupete se v moři a zajdete si večer do krásné restaurace. Život je tu ale úplně jiný. Lidé tu jsou tak nějak přirozeně šťastní. Nemají velký majetek, hromady peněz, ani zelenější trávník než sousedi. Jsou šťastní ze života.

Včera jsem si připadala jako největší frajerka, když jsem ujela na skútru svých prvních 700 metrů sama pro prádlo.. 😀 Opravdu mi to nejde a když jsem vyjížděla z naší ulice, tak se něco „rozbilo“ a skútr z ničeho nic zastavil (možná jsem malinko víc zmáčka brzdu). Hlavní ale bylo, že v ten moment musel prudce zastavit i místní řidič na skútru za mnou. Pokud si představíte křižovatku v Praze, kde když prudce zastavíte, tak řidič pomalu vystoupí, aby vám vynadal, tak jsem trochu stáhla uši a čekala na nadávky. Čekala jsem něco na způsob „Nauč se řídit, nebo na to nelez.“, doplněné o pár vulgárních výrazů. Nic takového se ovšem nestalo. Pán se na mě usmál, počkal až se vymotám a popřál mi krásný den. Zarazila jsem se a v duchu si opakovala: „Opravdu? Proč na mě nezačal křičet?“. Odpověď je jednoduchá. Nebude si ničit zdraví rozčilováním.

Místní věří v karmu jak jsem zmínila v předchozím příspěvku. Pokud tedy budou dělat dobro, dobro se jim vrátí. Nikdo tu na vás nebude křičet, nadávat vám. Je to jak žít v jedné nádherné usměvavé bublině, kde není důvod se stresovat a být zamračený. Ono to ani nejde, protože jen po cestě na nákup se na vás usměje tolik lidí, že ten úsměv na tváři se vykouzlí sám.

Mějte úsměv na tváři a nenechte si kazit den jen proto, že se někomu něco nepovedlo, nemá dobrou náladu, nebo se na vás šklebí v MHD cestou do práce. 🙂